Motto
Co říkají,
o čem hovoří,
proč vyzvánějí?
srdce zvonu bije
srdce člověka je slyší?
Jan Anastáz Opasek
Dějiny 20. století přinesly nejen rozvinutí mnoha vymožeností moderní civilizace, ale také opakované ohrožení základních lidských práv a hodnot. Zvláště destruktivně v celosvětovém měřítku se přitom projevily nacismus a komunismus jako politická hnutí a režimy zaměřené systematicky na duchovní podrobení jedince. Přitom se ukázalo, že po likvidaci demokracie a občanských práv přišly zejména za vlády komunistů na řadu v rámci manipulace s lidmi tradiční základní hodnoty spojené s křesťanstvím. Totalitní režimy si kladly za cíl proniknout – obrazně řečeno – až do duše obyvatel a prosadit tím definitivně svou despocii.
Církve se příčí všem totalitním režimům na světě v podstatě tím, že nejsou státními organizacemi, vycházejí z dávných kulturních tradic a mají oporu v náboženském citu věřících. Výkon náboženství, např. formou liturgie, zpovědi či křtu, představuje sice v katolické církvi nepolitickou činnost, ale jedná se přitom zároveň o základní profilování morální integrity člověka. Nátlak totalitních režimů směřoval k postupnému mocenskému rozbití tradičních církví a k vykořenění náboženství, které mělo být nahrazeno marxistickou stranickou ideologií.
Pro československé komunisty představovala zásadní překážku pro totalitní režim římskokatolická církev, která má mezinárodní či nadstátní charakter a jejíž pojetí zbožnosti mělo tradiční oporu u věřících. Z lidových vrstev pocházeli i představitelé církve. Postavení římskokatolické církve na veřejnosti se nadto dlouhodobě zlepšovalo oproti starší konzervativní minulosti projevy katolické moderny a prokazatelným vlastenectvím řady kněží, kteří se vraceli z koncentračních táborů. Rovněž na Západě docházelo v reakci na brutalitu nacismu a války vedle vlny levicového radikalismu k zhodnocování významu křesťanství. Činností křesťansko-demokratických politiků došlo ke zformování trendu sjednocování Evropy na principech nadnárodních křesťanských hodnot, které mělo čelit dalším nacionálním a totalitárním hrozbám.
V podmínkách poúnorové ČSR se vlastně celá římskokatolická církev ocitla v postavení zajatce. Věřící i kněží žili v režimu, který proti nim v podstatě vedl zákeřný vícegenerační boj. V tomto zápase křivícím charaktery se pouze měnily prostředky nátlaku ze strany režimu. Ačkoli se tato složka novověkých českých dějin týkala velkého množství lidí a zanechala mnoho morálních a materiálních škod, nebyla veřejností po roce 1990 ještě komplexnějším způsobem doceněna.
Je třeba se proto zamyslet nad specifiky proticírkevního boje komunistického státu, přiblížit si analytickým historickým způsobem hlavní rysy nátlaku a vytvořit tak rámec pro naše vyrovnávání s totalitární minulostí i v této oblasti. Tento cíl si v obecné rovině klade i předkládaný projekt, realizovaný odborníky předních českých archivních a historických institucí.
Vladimíra Vaníčková
kurátorka výstavy